Jak ses nachomýtl do Divadla AHA! a do Gongu?

Nachomýtl jsem se sem už asi v roce 2008. Měla tu režírovat inscenaci Ledová královna moje spolužačka Lucie Málková z DAMU. Ta si mě sem dotáhla spolu se spoustou spolužáků. Lucka byla tehdy samozřejmě plná elánu dělat divadlo jinak a ta hra se docela povedla a měla úspěch. Pak jsem hned po škole obeslal asi padesát divadel, jestli by mě nechtěli. Odpověděli mi z jednoho, že nemají zájem. Načež jsem dostal nabídku z Ostravy, ale na oblast se mi nechtělo. Já jsem ze Zlína a tehdy jsem měl pocit, že jsem přeci nešel do Prahy proto, abych se uchlastal někde na maloměstě. Pak mi tehdejší umělecký šéf Divadla AHA! nabídl, abych tu udělal ještě Pinokia… No a pak se na to nabalilo pár dalších her a já zjistil, že už se mi nechce jinam do angažmá, protože tady mám hlavní herecký úvazek.

Takže tu vydržíš až do důchodu?

No to nevím, ale tak trochu jsem si zvykl na to, že mám v poledne už hotovo a vyděláno, nebo aspoň pokryté náklady. Takhle ze sebe vypotím třeba i to, co se ve mně za večer předtím nastřádalo, a v 11 začínám s čistým štítem. Osmkrát měsíčně hraju jinde večerní představení pro dospělé a ten den je zásadně jiný, ale já si tam můžu dovolit jít za přáteli a užít si to.

Možná právě proto jste taky nazkoušeli představení pro dospělé Ruské loto…

To si prosadil především náš pan ředitel Jakub Stich, protože ten momentálně nemá příležitost hrát někde večer. A je tu i spousta dalších takových lidí. Ono dělat jen dětská představení člověka po herecké stránce trochu mění a pak se mu těžko hraje něco jiného. Takže tu byla velká touha hrát i něco úplně jiného, než je dětské představení. A to si nás ještě podal režisér Vojta Štěpánek, takže nás nechal hrát ve slipech, umazaný, pozvracený… protože tušil, že nám to nebude vadit.

Ale třeba nové představení Jak Jules žil Verne je taky docela drama, ve kterém nemusíte dělat skopičiny a pitvořit se, ne?

Takových věcí je bohužel málo, protože jsou určeny pro děti kolem 14 let, a ty moc nechodí. Dřív jsme hráli třeba Ze života hmyzu, Tancovačku, Ženitbu… ale po několika reprízách se špatně sháněli diváci, a to člověka deprimuje, když na něčem pracuje dva tři měsíce a není o to zájem. Takže takové představení se tu pak dlouho nedělalo.

Chápu, že třináctiletý puberťák do divadla sám nebo s rodiči asi moc nadšeně nepůjde, ale co školy? Ty nemají zájem vzít starší žáky do divadla?

Moc ne, protože ty děcka to fakují. Domluví se a půlka třídy pak vůbec nepřijde. A horší je, že si rodiče stěžují, že jsme drazí a nechtějí dát dětem na vstupenky. Přitom sami chodí na vínečko… na pivečko… a kino je dvakrát dražší. A přitom Ze života hmyzu bývalo úspěšné představení, na které se chodívalo dost. Ale je fakt, že třeba o absurdním divadle se děti vůbec neučí, a tak Mrożkova Tancovačka není ani součástí žádné maturitní otázky. Aspoň že na Romea a Julii bývá plno.

Zpátky k tomu Vernovi. Dřív se lidi dělili podle toho, co v dětství četli, na Verneovce a Mayovce. Do jaké skupiny bys patřil ty?

K Verneovcům. Z těch knížek si dnes už skoro nic nepamatuji, ale raději jsem měl záhady a vynálezy než indiány nebo Foglara. Cesta do středu Země mě lákala víc, než cesta do lesa. Ale asi jsem jednou z posledních generací, která Verna četla. Zajímavé je, že teď v představení o životě Verna hraju i v Laterně Magice, kde je daleko větší rozpočet, ale nedá se říct, že by jedna hra byla lepší než druhá.

Proč tedy jít do Gongu na představení Jak Jules žil Verne?

Já bych to doporučil hlavně tatínkům, kteří Verna měli rádi, aby sem do divadla doprovodili své děti. Mohli by zavzpomínat na čas strávený nad knížkou a své děti namotivovat k tomu, aby si něco od Verna taky přečetly.

Jak ses na roli Verna připravoval?

Ta hra vznikala trochu netradičně. Režisér Ondra Lážnovský se rozhodl, že ji budeme tvořit společně, bez předem pevně daného scénáře. Takže jsme hledali ve Vernově životopise to, co by nás všechny zaujalo. Text pak psal průběžně a my se ho učili asi týden. Dalších 14 dní se představení zkoušelo tak, jak by měla jeho konečná podoba vypadat. Pro mě je dost fyzicky náročné. Vždycky jsem po představení splavený jako zvíře. Ale vždycky je dobře hrát něco složitějšího, co člověka obrušuje.

Můžete vy herci takhle mluvit i do ostatních představení?

Podobně vznikal třeba Elektrický Emil o životě Emila Kolbena. Zkoušky byly dost náročné, protože jsme zároveň nacvičovali Stínadla se bouří. Představ si, že ráno odehraješ představení, pak zkoušíš klasicky Foglara a nakonec musíš improvizovat. Na improvizaci navíc potřebuješ ty správné herce, kteří to umějí. Ve Vernovi hraje osm lidí a ti všichni se museli shodnout a pochopit každý dobrý nápad.

Jaký vztah máš k Vánoční koledě, jejíž čas se zase přiblížil?

To je opět jiný druh práce. Ostatní hry hrajeme jednou dvakrát do měsíce po celý rok a tuhle třeba patnáctkrát za sebou a pak zase celý rok ne. Říká se to mu seriálové hraní. Znají to hlavně herci z muzikálů. Někomu z toho může hrábnout, když hraje pořád to samé, ale pro mě je to příjemné osvěžení, protože je to právě jen jednou za rok. Nevýhoda je, že se ji musím učit pokaždé skoro celou znova.

Dokážeš už rozeznat při zkouškách, co bude ve hře na děti fungovat? Čemu se budou smát?

Popravdě čím víc hraju, tím míň divadlu rozumím. Naše hry mají naštěstí skoro vždycky úspěch a je jedno, jestli je to Kmotra liška, která je čirou pohádkovou groteskou bez větších uměleckých ambic, nebo perfektně promyšlený Elektrický Emil. Asi je to tím, že tady představení nikdo neošidí, a to ocení nejen děti, ale i dospělí.

Změnil ses jako herec během těch skoro 10 let tady?

Když jsem sem nastupoval, tak jsem celé představení lítal po jevišti. Naučil jsem se šetřit energií, ale ku prospěchu věci. Teď už vím, že nemusím sprintovat, abych někam doběhnul, protože se to dá zahrát jinak. Už na škole mi učitelé říkali, uber! Používat v hrách pro děti Stanislavského metodu by bylo asi trochu zcestné.

Zastavují tě někdy děti po představení? Máš od nich zpětnou vazbu?

Do foyer hned po představení raději moc nechodím, protože ty děti vás většinou vnímají dál jako tu postavu. Spíš vycházím z bezprostředních reakcí během hry. Ale je vtipné, že když má třeba hra nějaký něžný konec a některé děti se dokonce rozpláčou, tak stačí, aby se zhaslo a všechny ty emoce, které se nastřádaly, jsou okamžitě fuč. Děti začnou řvát a pištět… ale snad v nich něco zůstane na později.

Prý se chystá hra Birlibán? Jak jsi v ní zaangažovaný?

Přišel za námi ředitel Jakub Stich, jestli bychom si s kolegou Milošem Mazalem nechtěli k Birlibánovi napsat scénář a režírovat ho. My už máme spolu něco za sebou. Pro stream.cz píšeme a hrajeme satirický pořad Mezi půlky. K tomu navíc píšu scénář k seriálu. Tím jsem si otevřel nějaké nové komůrky v mozku a Jakub ví, že bychom to mohli zvládnout. Výhoda je v tom, že známe „barák“. Když sem totiž přijde externí režisér, který má v hlavě nějaký sen, jak by mohlo jeho představení vypadat, tak zjistí, že to nejde, protože tu nejsou žádné tahy, chybí zákulisí atd., a výsledná hra je pak mnohem chudší. Birlibán je přitom dobrodružnější než Pán prstenů. Malý kluk v něm cestuje mezi celými světy. Jeden je celý z cukroví, ve druhém každý lže… Ale jak udělat scénu s velmi omezenými prostředky, kterými disponujeme? Vizuálně to určitě nebude fascinující, nebudeme vyrábět bonbóny z molitanu, to by bylo směšné. Zatím nechci moc prozrazovat, ale budeme hodně využívat projekci.

Jak se vám s Mazalem pracuje ve dvojici?

Dřív jsme psali každý zvlášť a pak se to pokoušeli spojit. Ale teď, díky větší toleranci, pracujeme dohromady. První hodinu dvě si jen tak navzájem vyvracíme své nápady, pak se to začne pomalu rozjíždět a teprve ke konci začíná text za něco stát. Musí se to prostě vysedět. Překonat krizi. Ta může být nekonečně dlouhá, ale když vydržíte a pořád nad tím přemýšlíte, tak nakonec naladíte antény a ten správný nápad odněkud z nebe nebo vesmíru přijde. Je to jako v posilovně. Můžete machrovat, že jste desetkrát snadno zvedli činku, ale silnými jste až ve chvíli, kdy už nemůžete a ještě ji dvakrát vzepřete. Překonat krizi je to nejcennější.

Nemáš někdy pocit, že z dětských představení je trochu dál do filmu než od těch večerních?

Myslím, že filmaři stejně nechodí po divadlech. Zajímá je jen to, co je zrovna populární, nebo lidi, kteří zaujmou na castingu. Nemám zas tak málo nabídek v něčem hrát. Většinou to ale padne na tom, že já nemám čas od devíti do dvanácti, a to se nehodí do natáčecích plánů, které jsou obvykle vymyšleny od rána do šesti do večera, kdy musí většina ostatních herců do divadla. Nemyslím si, že bych si nějak moc zavíral vrátka. Kdyby přišla nějaká opravdu zajímavá nabídka třeba na půl roku, tak bych za sebe mohl najít záskok, třeba nějakého mladého damáka, protože by to pro něj bylo finančně zajímavé, převzít všech deset inscenací, ve kterých tu hraji.

Vzpomeneš si na nějakou zábavnou chybu, která se vám stala při představení?

Mám pocit, že ty chyby se dějí skoro pokaždé. Mně spíš přijde divné, když tam žádné nejsou, když je to moc strojené. To je pak sám schválně začnu vytvářet. Třeba náhle zaječím ve scéně, kdy mám být úplně v klidu. Snažím se trochu rozhodit své kolegy. Je to vlastně jeden z důvodů, proč hraní vůbec dělám. Divadlo má být podle mě živé a tohle je jeden ze způsobů, jak ho oživit. V divadle pro děti navíc nemusím mít stres, že mě nějaký dospělý pomluví, že nezvládám roli. Mám tu obrovský prostor si cokoli vyzkoušet, a to mě baví a rád toho využívám. Jednou hraji tu stejnou postavu jako stařec, podruhé jako dítě… Jednou mluvím pomalu, jindy spěchám a drmolím. Chci nejen pobavit diváka, ale i sebe. Krásná věc se nám přihodila kdysi v představení Ze života hmyzu. V jedné scéně máme na jevišti balony, jako hovniválové svoje kuličky. A tehdy seděli v prvních řadách nějaké mentálně postižené děti. No a jeden chlapeček vylezl na pódium, a zatímco my zpívali písničku, on si začal s jedním míčem pinkat na forbíně a nešlo ho sundat. To mě moc pobavilo. Pak ho nakonec sundali, ale on tam za chvíli vlezl zase a hrál si dál. Tak ho tam nechali. To už jsem se musel smát.