DG: Proč vlastně Birlibán?

RK: Protože ho v dětství četl náš pan šéf Jakub Stich. My jsme ho nikdy nečetli, a když jsme si dělali průzkum mezi lidmi, tak jsme zjistili, že Birlibána moc lidí nezná.
MM: Po přečtení jsme se trochu zděsili, protože jsme měli pocit, že je to tak trochu Pán prstenů… Něco, co nejde v divadle dost dobře realizovat. Nakonec jsme se rozhodli jít úplně opačnou cestou. Rezignovali jsme na jakoukoli výpravnost a nepoužívat na scéně skoro nic.

DG: Není trochu výhoda, že Birlibán není onou nedotknutelnou klasikou, kterých má Divadlo AHA! v repertoáru docela dost? Mohli jste si víc dovolit…

RK: Je zajímavé, že se u nás ty „klasiky“ občas vydávají jinou cestou, až si diváci občas říkají: „Tohle je nějaký divný. To tam přece nebylo.“ A že zrovna u Birlibána se docela věrně držíme předlohy.

DG: Můžete přiblížit těm, co Birlibána nikdy nečetli, o čem kniha a tedy i vaše pohádková hra je?

RK: Je o malém chlapci, který je tak trochu samorost a rošťák, kterému se nechce nic dělat tak, jak se patří. Vlastně by nejraději všechno dělal naopak.
MM: Rád by mlsal, neposlouchal, lenošil, rozbíjel věci…
RK: Jednoho dne v záchvatu zuřivosti utrhne svému oblíbenému maňáskovi ucho. Je mu jasné, že je to asi nenávratné a moc si pak neví rady. V knize toho natropil víc…
MM: Maňásek najednou ožije a vydává se do Maňáskova, kde si chce nechat ouško spravit. Birlibán jde s ním a tunelem v plotu se tak trochu jako Alenka v říši divů dostává do nových světů… Bonbónovic, Neposluch... Tady postupně zjišťuje, že to, co chtěl vždycky dělat, třeba mlsat, se mu může šeredně vymstít. V knize ale nedochází k tak výrazné katarzi, k Birlibánovu poučení, jak by divadlo vyžadovalo, a tak jsme museli text upravit.

DG: Takže jste se přeci jen nedrželi původní látky tak pietně?

MM: Nedrželi. Použili jsme základní myšlenku knihy, která se opakuje ve vybraných příbězích. Ten kluk na začátku způsobí něco, co se mu začne postupně vracet, a on zjišťuje, kam to vede, když mlsá, lenoší, neposlouchá…

DG: Birlibán už má skoro 60 let. Dočkají se děti ve hře nějakých moderních prvků?

RK: Děj jsme museli hodně zmodernizovat. V knize dětem, které leží pod stromy v Lenošindě, padají buřty samy do pusy, ale to je v dnešní době vlastně běžné. Nemusíš se moc namáhat, stačí si zajít do obchodu a všechno se dá snadno koupit. Tenhle motiv jsme museli odstranit. Místo toho jsme použili počítačové hry.
MM: Zásadní změnou je to, že se plyšový zajíček změnil v robota, který přijde kvůli Birlibánovi o ruku. Nejde si ji nechat opravit do Maňáskova, ale do země, která se jmenuje Záruční Lhota. Pochopitelně ho nepronásleduje liška (jako je to v knize), ale pan Liška, rekvizitář divadla, který chce robota rozebrat a udělat si z něj několik užitečných předmětů. V naší verzi totiž Birlibán nezlobí rodiče, ale zůstane po dětském představení tajně v divadle, kde ho najdou divadelní technici, kterým začne předvádět své špatné vlastnosti.

DG: Takže si děti budou moci s trochou fantazie představit, že jsou součástí hry…

RK: Přesně o to nám jde. Rádi bychom jim ukázali, jak to v divadle funguje, a vtáhli je víc do hry. Aby viděly, jaké jsou základní rekvizity, prakťáky, jak se používá umělá mlha, jak se nasvěcuje scéna a čeho se dá pomocí světel dosáhnout. Chtěli bychom, aby se ta scéna propojila i s hledištěm. Zážitek by měl být doslova hmatatelný a plastický. Prostě 3D – vnímatelný všemi smysly včetně čichu, takže vlastně 4D.

DG: Jaké je obsazení hry?

MM: Hrají nám čtyři chlapi. Jiří Perůtka, nová posila našeho divadla, je Birlibán. Doplňovat ho bude další debutant Ondřej Švec a naši dva klasici Martin Jurajda s Kryštofem Nohýnkem.

DG: Proč nehrajete v představení vy sami?

RK: Kdybychom byli sami na jevišti, tak bychom se neviděli a nemohli se o tom radit.
MM: Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Neumím si představit, že bychom to režírovali a zároveň dělali na scéně to, co chceme.

DG: Už jste spolu něco psali?

RK: Napsali jsme spolu už asi 50 dílů skečového pořadu Mezi půlky v duchu České sody. Taky jsme psali několik scénářů pro televizi a několik nikdy nerealizovaných věcí.
MM: Zjistili jsme, že byť máme většinou na věci podobný pohled, tak se skvěle doplňujeme v místech, kde by při psaní jen jednoho z nás vznikaly mezery. Náš společný průnik myšlenek dobře funguje.

DG: Jak jste postupovali při psaní Birlibána?

RK: Nejdřív jsme knihu několik týdnů načítali a přemýšleli o ní a pak se začali dohadovat, jak to pojmout. A zjistili jsme, že to nejde dramatizovat. Původně jsme zamýšleli postavit scénu na projekcích, ale ten nápad jsme nakonec vzdali…
MM: My se o textech většinou dlouho bavíme, než přistoupíme k samotnému psaní. Trvalo nám docela dlouho, než jsme u Birlibána pronikli na dřeň. Když už jsme věděli, na co se zaměřit, šlo psaní docela snadno.

Takže jste při psaní spolu fyzicky v jedné místnosti?

MM: Většinou ano. Obvykle píše Radovan, protože umí rychleji na počítači, ale formulace dáváme dohromady spolu.
RK: Zjistili jsme, že nám jde psaní takhle lépe, než kdybychom si práci rozdělili. Dohromady vymyslíme mnohem víc fórů a text se nám rychle vrší na sebe. Pak z něj odhazujeme to, co se nám nelíbí. Sami bychom to tak dobře nikdy nenapsali. Ta okamžitá revize směřuje k nejlepšímu řešení. Ale když jsme začínali psát Mezi půlky, tak nám to přišlo divné. Psali jsme každý sám a zdráhali se toho, aby nám ten druhý neustále koukal přes rameno.
MM: Postupem času jsme ale zjistili, že společně nám to funguje mnohem líp, i když to zpočátku vyžadovalo větší trpělivost a vstřícnost. Dokonce jsme si pořídili tabule, na které si kreslíme dějové linky a grafy.
RK: Nejdůležitější je čas. Někdy se texty musí vysedět. Když píšeme šest hodin v kuse, tak se obvykle první dvě tři hodiny jen prokousáváme balastem.

DG: Co jste v Birlibánovi tedy zavrhli?

RK: Předně již ty zmíněné projekce. Chtěli jsme, aby na scéně létaly čokolády, bublinky a podobně. Něco, s čím by herci přímo komunikovali. Jenže aby to vypadalo dobře, museli bychom mít projektor za půl milionu. Díky tomu, že jsme děj přesunuli do divadelního představení, si můžeme dovolit mít scénu očesanou od rekvizit a prakticky holou.
MM: Zbavit se některých nápadů sice trvalo docela dlouho, ale když už jsme měli konečně pohromadě kostru představení, mohli jsme začít lépe fungovat. Pak už jsme skoro nic nemuseli rušit. Vlastně jsme jen přesunuli na konec scénu s Mračivci, která je původně hned druhá.
RK: Také jsme museli zredukovat počet zastavení, kterých je v knize osm. Tolik by jich na divadle nešlo realizovat. To by divák jen odpočítával, kdy už představení skončí.
MM: Museli jsme i upravit konec, který v knize vyznívá dost do ztracena. Birlibán se nakonec vrátí domů a lehne si do postýlky. Takhle by divadelní pohádka končit nemohla. A tak jsme museli vytvořit na závěr jistý konflikt.   

DG: Uvažujete ještě o nějakém dalším společném projektu?

RK: Teď dost záleží na tom, jak dopadne Birlibán. Pokud dobře, tak bychom rádi navázali. Našim zájmem však nejsou primárně pohádky, ale netradičně pojaté naučné hry, jejichž prostřednictvím můžeme dětem přiblížit třeba celou moderní českou historii.

DG: Máte nějakou svoji oblíbenou pohádku, která by se případně dala v Gongu hrát?

RK: Zvláštní je, že já si z dětství skoro žádnou nepamatuji. Často když v divadle začínáme hrát nějakou klasiku, tak zjišťuji, že ji vůbec neznám. Ale teď jsme oba novopečenými rodiči, a tak si zřejmě v nejbližších letech uděláme v pohádkách důkladnou revizi a budeme přesně vědět, co bychom chtěli hrát.
MM: Ty jsi přece chtěl hrát ty Avengery…
RK: To je pravda. Napadlo mě, že by se dalo vybrat několik postav z her, které už tu hrajeme, jako třeba Ferda Mravenec, Mauglí…, které by se potakávaly po vzoru komiksových Avengerů v jedné společné pohádce. Ale asi by byl problém s tantiémy. A ještě mě fascinoval Neználek.
MM: Já měl vždycky rád ty pohádky, ve kterých jsou děti brány jako rovnocenný partner. Může v nich někdo i dost brutálně umřít. Žádné ťuťu ňuňu. Oblíbil jsem si třeba Boříkovy lapálie od Steklače.

DG: Jak moc mají být pohádky zároveň horory?

RK: Pohádky by měly mít odstrašující efekt a zlo musí být potrestáno tím nejdrsnějším způsobem…
MM: …a definitivně!
RK: Sekají se hlavy, párají břicha, hází se do pece. To dítě stejně má představy, které si potřebuje nějak přefiltrovat. Normálně se totiž (naštěstí) nesetkává s tím, že bychom do sebe bodali. Dětem je těžké domluvit. Každé si hledá tu svoji hranici, co je ochotné zkusit, než se poučí, a ta hranice může být dost brutální… třeba když spadne ze dvou metrů a zlomí si ruku. To už si příště nejspíš dá pozor. Tím se zase vracíme k Birlibánovi, kde vše musí jít do extrému. Když je dítě v Bonbónovicích, tak se nakonec změní opravdu v bonbón jako nějaká zrůda. V Lenošindě zas jen leží a nakynou tak, že už se nemůžou hýbat. Ten malý divák by měl vidět a pochopit, kam až věci můžou zajít, a to se nám snad povede mu zprostředkovat.