Vzpomeneš si na svou první zkušenost s divadlem?
Bylo mi asi 10 let, když jsem viděla Kočku na rozpálené plechové střeše v Divadle pod Palmovkou. Ta hra se mi moc líbila a herci v ní mě naprosto fascinovali. To jsem ještě herečkou nechtěla být. Ráda jsem psala a doufala jsem, že budu spisovatelkou. V rodině neměl nikdo herecké sklony. Když jsem jim řekla, že se chci dát na uměleckou dráhu, skoro mi to zakazovali.
Co tedy bylo tím hlavním impulzem?
Bývala jsem spíš introvertnější typ. Pak jsem začala chodit do dramatického kroužku, abych se trochu rozmluvila a zbavila ostychu z projevu před lidmi. Paní učitelka mi říkala, že mám talent a abych zkusila jít na DAMU. Rodiče mě nakonec nechali jít svou cestou.
Takže ses hlásila na DAMU…
Ano. Dvakrát jsem postoupila do třetího kola přijímaček, a tak jsem si řekla, že mě tam asi chtějí. Potřetí jsem paradoxně skončila už v kole druhém. Vadily jim moje sykavky. Ale to už jsem věděla, že nechci dělat nic jiného než herectví, proto jsem vzala zavděk Vyšší odbornou školou.
Jak vypadal tvůj přechod do praxe?
Měla jsem štěstí. V posledním ročníku si mě vybrali do angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, kde zrovna sháněli herečku pro roli Ani ve Višňovém sadu a já jsem se jim typově hodila. Takže jsem vůbec nepocítila to, co se všude říkalo, že absolventi herectví mají nouzi o práci. Vydržela jsem tam dva a půl roku.
Proč ses vrátila do Prahy?
Hodně jsem se v Jihlavě naučila, hlavně mluvit na velké scéně. Působila tam skvělá herečka Hana Břešťanská, která se stala jakousi mojí mentorkou. Pak ale odešla do Brna a já ztratila oporu. Navíc jsem začala mít dojem, že se z divadla stala tovární výroba, ve které hrajeme všichni ve všem od pondělí do soboty. Plat tam pochopitelně nebyl slavný, ale horší byl nedostatek volnosti. Dostala jsem třeba lukrativní nabídku na třídenní natáčení reklamy v Japonsku, ale divadlo mě odmítlo uvolnit. Proto jsem se rozhodla vrátit se do Prahy. Trochu s bláhovým pocitem, že se o mě tady divadla poperou. Pak jsem ale poznala tvrdou realitu a o hereckou práci dlouho nezavadila.
Co tě přivedlo k Divadlu AHA! a do Gongu?
Nejdřív mě oslovil režisér Aháků Mirek Pokorný, jestli nechci hrát v pohádce, ale to představení se nakonec nerealizovalo. Pak jsem byla nucená dokonce dělat prodavačku a později realitní makléřku. V té práci se mi docela dařilo, ale pak jsem dostala další nabídku od Mirka, který mě učil na škole - hrát Zlatovlásku. Chvíli jsem zkoušela dělat obě zaměstnání paralelně, ale to nešlo. Když se k tomu přidala další představení, rozhodla jsem se zase naplno věnovat divadlu.
Momentálně hraješ v představení Jak Jules žil Verne, která je o spisovateli, jenž předpověděl celou řadu nových, v jeho době nemyslitelných technologií a vynálezů. Jaký je tvůj vztah k moderním technologiím?
Nejsem technický typ. Pracovat s počítačem jsem se třeba naučila pořádně až v realitce. Jsem docela šikovná a leccos se naučím, ale technika mě nebaví, a když můžu, tak práci s ní přenechám někomu jinému. Docela dlouho jsem třeba měla tlačítkový mobil.
Skoro každý nějakou tu knihu od Verna zná, ale o jeho životě toho lidi asi moc neví. Měla jsi nějaké ponětí o jeho osudech předtím, než jste začali hru zkoušet?
Znala jsem jeho stěžejní díla, ale život vůbec. Až během přípravy hry mi došlo, že život s takovým člověkem, který tráví většinu času ve svém vlastním světě, musel být dost náročný.
Ty máš ve hře hned několik rolí. Můžeš je čtenářům trochu přiblížit?
Režisér Ondra Lážnovský se rozhodl Vernův život poskládat jako mozaiku z fragmentů jeho života, děl a postav, jež stvořil, ale které zároveň neustále do jeho života vstupují. Líbí se mi, že to není jednoduchý příběh založený na několika jeho nejslavnějších dílech, ale pokus ukázat mladým divákům, co se mohlo odehrávat v hlavě geniálního spisovatele. Já hraji jednak Vernovu sudičku, která mu dá do vínku fantazii, Vernovu maminku a také celou řadu doplňkových postav.
Jak je to náročné, zvládat tolik rolí naráz?
Člověk se nenudí. Při zkoušení se ukázalo, že je docela problém stíhat se převlékat do nových a nových kostýmů. Ve větších divadlech s tím pomáhá inspicient, ale u nás to vyžaduje naprosté soustředění. Musíte si vytvořit systém a nezapomenout, na kterou stranu se běžet převléknout.
Ptát se na chyby během představení je takřka povinností…
Přebrepty jsou úplně běžné. Zrovna ve Vernovi jsem řekla místo „děti kapitána Granta“ „děti kapitána Igla“. Horší bylo, když nás ještě s jednou kolegyní v Jihlavě během představení postihl nekontrolovatelný záchvat smíchu. My se tam prosmály skoro celým. Nebo se můžu vrátit k těm výměnám kostýmů. To se mi přihodilo, když jsem zaskakovala v Záhadě hlavolamu. Zapomněla jsem se převléct a na scénu, ve které jsem měla hrát Jindru Hojera, jsem přišla jako Vont. Došlo mi to až po chvíli, když na mě kolegové tak nějak divně koukali.
Máš nějakou pohádkovou postavu, kterou by sis ráda zahrála?
Mám, ale zatím není zdramatizovaná. Ráda bych si zahrála Večerníčka. Ta postavička se mi odmala líbila často víc než samotná večerníčková pohádka. Myslím, že by stálo za to udělat pohádku o tom, kdo vlastně Večerníček je.
Nechtěla by sis v divadle vyzkoušet nějaké představení ve stylu nového cirkusu s artistickými prvky a pohybovými kreacemi?
Teď jsem si náš soubor představila, jak skáče na jevišti a… asi by to musela být komedie. Ale já bych do toho šla. Myslím, že třeba Vendulku Svobodovou nebo Radovana Klučku by tohle dost lákalo. Zkusím to navrhnout… uvidíme.