Původně to měl být rozhovor jen o Vánocích a o divadelní pohádce O zapomnětlivém psaníčkovém andělíčkovi, kterou se její autor herec Karel Zima chystá potěšit na Štědrý den děti, které přijdou do vysočanského Divadla Gong. Jenže se nestává tak často, aby člověk, se kterým se bavíte, přijímal během rozhovoru gratulace od neznámých lidí za svůj odvážný a lidský čin.

DG: Můžeš neznalému čtenáři říct, o čem je pohádka O zapomnětlivém psaníčkovém andělíčkovi?

KZ: Nevím, jestli bych měl prozrazovat to hlavní téma, ale je to o andělíčkovi, který sbírá za okny vánoční přání dětí napsaná do psaníček. Jenže on zaspí a nastává malér. Když se včas nevzbudí, tak děti nebudou mít dárky. Ale dál už to nemůžu prozrazovat.

DG: Jak vlastně tohle představení vznikalo?

KZ: Kdysi před mnoha lety jsme se s mým kamarádem hercem Jarmilem Škvrnou bavili o tom, že bychom rádi napsali nějaké parádní vánoční představení, které by nás oba bavilo. A Jarmil přišel s námětem, jenž pochází z dob, kdy svojí malé dceři četl před spaním z takové malé knížečky o psaníčkovém andělíčkovi, který zaspí. Řekl jsem fajn, dones to a já podle toho napíšu scénář. Po čase jsme se zase sešli a Jarmil povídá, že je to průšvih, že tu knížku našel, ale že podle toho určitě nic napsat nepůjde. Ona to totiž nebyla žádná knížka, ale takový sešitek o dvou stranách, ve kterém jen bylo, že ten andělíček usnul, a žádný další příběh, natož pointa. Jarmil během těch let úplně zapomněl, že si vlastně celý zbytek toho příběhu musel vymýšlet a pochopitelně ho neměl zapsaný. Nezbylo nám, než to celé vymyslet znova. Rozhodli jsme se, že ústředním tématem celé pohádky bude ubíhající čas, což je na scéně taky patřičně výtvarně zpracováno pomocí obrovských hodin. Až když jsme začali zkoušet v kostýmech, tak jsme si všimli, že jsme podobně oblečení jako hrdinové kdysi populárního seriálu Slovácko sa nesúdí a že se z toho do pohádky přenesla i tomu podobná poetika.

DG: Přemýšleli jste při psaní Andělíčka nad tím, jaký by mohla mít pohádka komerční potenciál, zda na neznámý titul budou chodit diváci?

KZ: To jsme vůbec neřešili. Dělali jsme to s takovým nadšením, že jsme si byli jistí, že to bude pěkný kus s nádhernou výpravou. Tak jsme tomu věřili, že jsme neměli vůbec strach. A jak se ukázalo, na představení se chodí všude po republice už skoro deset let, aniž bychom mu dělali nějakou výraznější reklamu. Vím, že mnozí na to chodí víckrát.

DG: Není trochu složité oživovat si látku, kterou hraješ jen jednou za rok?

KZ: Vzhledem k tomu, že to hrajeme už skoro deset let, byť jen jedno krátké období v roce, tak ne. Žádné tři dny zkoušení nepotřebujeme. Samozřejmě si projdeme scénář a před prvním představením absolvujeme jednu zkoušku, ale pak už se to rozjede. Má to takový zvláštní efekt, že člověk může dobře pozorovat, jak ten čas letí. Někdy tak 29. prosince schováš scénu někam do garáže a řekneš si, tak zase až za rok. A jako bys lusknul prsty, zase to vybaluješ.

DG: Neměl jsi jako autor tendenci během let něco na to představení měnit a vylepšovat? Je stejné jako když jste ho začali hrát?

KZ: Jsou to jen detaily. Vybrušují se vtipy, výrazy… a taky je tam hodně nahrávek a voiceoverů, které by šly vylepšit. Když představení vznikalo, tak jsme přemýšleli, kdo by nám mohl namluvit Ježíška. Původně jsme chtěli požádat pana Moravce, pana Přeučila nebo někoho s podobně znělým hlasem. Pak ale Jarmila Škvrnu napadlo, že by ho mohl mluvit malý chlapec, a mně se to líbilo. Rozhodli jsme se, že to namluví můj syn Jonáš. Nevěděli jsme však, jak to realizovat. Bylo mu teprve pět a ještě neuměl číst. Vzali jsme ho do studia a ten košatý text pak rozdělili po větách a logických celcích, které jsme mu předříkávali a jemu se to podařilo nádherně opakovat, a díky tomu to má obrovské kouzlo.

DG: Jaký je tvůj osobní vztah k Vánocům?

KZ: Mám je rád, protože se uvidím s rodinou a na chvíli si odfouknu. My máme takovou tradici. Jezdíme asi tak šest rodin společně na chatu na hory do Krkonoš. Příbuzní i lidi od divadla. Ani nezáleží, zda je sníh či ne. My se bavíme a je nám skvěle.

DG: Jaký dárek tě jako dítě nejvíc překvapil?

KZ: Sanitka na baterky! Ta byla boží! Tehdy za totáče, tedy asi milion let zpátky, měla blikající maják, a když do něčeho narazila, tak zacouvala a odjela jinam, díky takovému kolečku přiléhajícímu k podlaze. Tehdy to bylo něco jako zázrak z NASA. Kdo ví, kde je jí konec?

DG: A tvoje nejoblíbenější vánoční pohádka?

KZ: Hodně vysoko je Mrazík, ale do jistého věku to byla Princezna se zlatou hvězdou na čele s mým skorojmenovcem Pepíčkem Zímou. Pak už to byly Tři oříšky pro Popelku. Libuše Šafránková prostě jasně vede.

DG: Teď jedna otázka tematicky ke hře… Podařilo se ti někdy něco pořádně zaspat?

KZ: Jo, to mi není cizí, jsem totiž sova, a když jdu spát v jednu a vstávám ve čtyři, tak to není úplně jednoduché, ale už jsem se s tím naučil pracovat. Naštěstí vás většinou někdo vzbudí mobilem ve chvíli, kdy se to dá ještě zachránit. Pravda je, že jednou se mi to stalo zrovna u tohoto představení. Večer před tím jsem byl na premiéře filmu v Lucerně, tuším, že to byla Poupata, kde se samozřejmě slavilo. A druhý den se hrál Andělíček od deseti zrovna v Gongu. A protože má tohle představení docela složitou scénu, musíme být na místě aspoň hodinu a půl předem a pomáhat se stavbou. No a já samozřejmě nikde ani hodinu před začátkem… ani půl... Tak mi Jarmil volá, kde jsem. A to byl strašný šok. Naštěstí to postavil sám, ale i tak jsem dorazil o 15… 20 minut později. Zrovna na Andělíčka! Ale diváci tam ještě vydrželi.

DG: Co tě bezprostředně čeká? Kde tě diváci uvidí v nejbližší době?

KZ: Ty bláho, toho je fakt hodně! Na Fidlovačce zkoušíme s režisérem Tomášem Svobodou krásnou hru ze současnosti Výjimečný stav od Milana Tesaře, nestora časopisu Reflex. První veřejné představení bude ještě letos a premiéra je naplánována na půlku ledna. To už ale bude v plném proudu zkoušení další hry (tentokrát v Divadle V Rytířské), která se jmenuje Čas pod psa v režii pana Nvoty s Terkou Kostkovou a s dalšíma holkama. Taky pořád točím. Až do dubna další řadu detektivního seriálu podle skutečných případů vražd Temný kraj. Mám tam docela velkou roli, takže jsem tam dvakrát týdně. Taky mám termíny natáčení až do konce roku 2019 v televizní soutěži Už tam budeme?, kterou dělá ČT déčko. K tomu samozřejmě hraju každý týden divadlo, natáčím pro rozhlas a občas moderuju plesy nebo fotbalové zápasy a když stíhám, tak se snažím účastnit i nějakých dobročinných akcí. Těch je po tom mém dárcovství ledviny docela dost. Některých jsem i patronem. Fotil jsem se do kalendáře, který se bude prodávat na záchranu československého vlčáka. Je toho hodně a to jsme tak v půlce toho, co mě čeká.

DG: Jak si organizuješ čas?

KZ: Dost blbě. Kdybych přišel o diář, tak nevím, co bych dělal. Ztráta peněz, občanky nebo řidičáku je ve srovnání s tím nic.

DG: Čekal jsi takový humbuk, který se strhl po tom, co jsi daroval ledvinu?

KZ: To jsem nečekal vůbec. Bylo mi jasné, že mi za to nikdo asi nebude nadávat, ale že se vzedme takováto vlna zájmu, to by mě nenapadlo. Pár dní po operaci jsem o tom napsal na Facebook, pak to sdílel ten, pak onen, a dostalo se to k reportérovi Reflexu a pak už to frčelo, Seznam, ČT, DVTV… Krásný e-mail mi napsal Vít Olmer, že by se mnou o tom rád natočil dokument – Třináctou komnatu. Pro něj je to totiž osobní téma, jelikož má taky transplantovanou ledvinu. Nebude to samozřejmě jen o tom. Celé to má orámovat natáčení mého posledního závodu v Rallye, který se pojede ve Slušovicích. Mého kamaráda kameramana Martina Dubu to tak zasáhlo, že o tom tématu bude točit celovečerní dokument. Přemýšleli jsme spolu s Karlem Vaňkem, který ode mě tu ledvinu má, jestli s tím jít do médií, a Karel mi řekl, ať do toho jdu a využiju toho, že jsem známý. Dostali jsme prostor v Dobrém ránu v České televizi a následně přišly skvělé reakce. Dostal jsem i e-mail z nemocnice, který zpočátku vypadal informativně a čistě formálně, ale končil obrovským poděkováním za to, co jsme udělali pro povědomí o transplantacích ledvin a že jsme inspirovali další lidi k nezištnému dárcovství.